Za Heraklovými sloupy měl být podle Platóna hornatý ostrov, s rozvinutou civilizací doby bronzové. Za ostrovem pak pevnina. Nejčastěji se uvažuje o skalách na obou stranách Gibraltarského průlivu, Atlantidou by pak byl ostrov v Atlantickém oceánu a pevninou Amerika. S tím však nesouhlasí především geologové. Pokud však staří Řekové považovali za Heraklovy sloupy něco jiného, byla by i bájná Atlantida jinde. Na skalnatém pobřeží se za „sloupy“ dalo považovat cokoli. Často se uvažuje o mysu Malean na Peloponésu a Kythéře, může ale jít i o Kythéru a Antikythéru. Ostrov Atlantida by mohl být Kréta (její hlavní město a přístav na severním pobřeží se jmenuje Hérakleion) a protější pevnina je pak Afrika.

:
google.jpg
Knóssos, gigantický palác nedaleko Herakleionu na Krétě
je některými badateli považován za jedno z center bájné Atlantidy.
 
knossos1.jpg :

V minojské době byly ženy stejné parádnice, 
jako dnes

 
knossos2.jpg  
Častý je motiv býka

 
knossos3.jpg  
Konvice na víno

 
knossos4.jpg  
Keramická láhev

 
knossos5.jpg  
Časté jsou drobné keramické předměty

 
knossos6.jpg  
Toto divadélko ukazuje život tehdejších obyvatel

 

Atlantida měla zaniknout někdy před 9 000 lety, vlastně na počátku oteplení po poslední době ledové. Rozvinuté civilizace používající kov však vznikly až daleko později. K výrobě kovů je ovšem třeba těžit a zpracovávat rudu. Obyčejná díra do země je snad to nejtrvanlivější, co se vůbec může zachovat. Archeologové snadno poznají změnu materiálu v profilu.  Na žádném ložisku se však nezachovaly stopy po dírách, které by ukazovaly na starou těžbu.

Máme zde tedy malý problém – to, co tvrdí Platón o době zániku Atlantidy, je evidentní nesmysl. Staré báje však často operují s nereálnými časovými daty. Jedno z možných řešení je to nejjednodušší – nejedná se o sluneční, ale o měsíční kalendář. Atlantida se tak dostane tam, kam patří, tedy do doby bronzové. Její zánik pak do 17. století př. n. l.

Atlantida zanikla sopečnou činností – potopila se do moře. Tomu ovšem Kréta, kde nejsou žádné sopky a z hornin naprosto převládají vápence neodpovídá. Navíc sopky ostrovy tvoří, ničí je pouze v případě extrémních výbuchů. V blízkosti Kréty, tedy přesněji 110 km severně a 220 km jihovýchodně od Atén je souostroví Santorini. Vlastně se jedná o pouhou trosku, zbytek někdejšího ostrova – Théry. Ta opravdu byla kolem roku 1 400 př. n. l. doslova rozmetána gigantickou sopečnou erupcí. Dodnes je souostroví Santorini nebezpečné pro častá zemětřesení.

Síla výbuchu, který zničil Théru, byla odhadnuta až na stonásobek síly pověstné sopky Krakatoa – šlo o ekvivalent 2 400 megatun TNT, případně 160 000 hirošimských atomových bomb. Do atmosféry se dostalo až 200 km3 materiálu. Mračno prachu vystoupilo až do výšky 85 km. Popel pokryl plochu 300 000 km2.

Na samotné Théře jsou vrstvy sopečného popela až třicetimetrové. Ostrov ovšem nebyl neobydlený. Archeologové našli zbytky města, zbytky domů, cest, stromů a vinic. Začalo se mluvit o „Thérských Pompejích“. Sopečný popel zachoval vše až do výšky tří pater. Proto také víme, že domy byly zdobeny nástěnnými malbami. Na rozdíl od Pompejí se zdá, že obyvatelům se podařilo uprchnout. Erupce asi nebyla nečekaná, sopka se ohlásila zemětřesením a asi také menšími předcházejícími výbuchy. Lidé pak udělali to, co je dodnes jediné možné – utekli z ostrova.

Po explozi zbyly jen okrajové části původního ostrova, uprostřed nich je velký kráter – kaldera hluboká několik set m. Explozi doprovázel vznik cunami – mohutné vlny. Po nárazu na pobřeží dosahovala podle některých badatelů výšky až 100 m, střízlivější výpočty mluví o „pouhých“ 50 m – a skeptici namítají, že se mohlo jednat o několik vln. V každém případě byly účinky na přilehlé pobřeží naprosto devastující. Plovoucí pemza pokryla  široké okolí výbuchu. Klima se ochladilo prakticky po celé severní polokouli na desítky let.

Je jen logické, že nejvíce postižena byla blízká Kréta. Tam v té době (2700 – 1450 př. n. l.) existovalo centrum Mínojské civilizace (Théra byla prakticky jen opěrný námořní bod). Dodnes neznáme původ krétského obyvatelstva. Vládcové obývali rozlehlé honosné paláce, kolem nich se koncentrovalo městské osídlení. Kréťané používali písmo, vlastně 3 druhy písma. Krétské lineární písmo A se dosud nepodařilo rozluštit. Podobně je neznámý i jejich jazyk.

Lidé tehdy uctívali bohyni Matku Zemi. V místech, které je tektonicky neklidné a kde dochází k častým zemětřesením, je to pochopitelné. Obřady probíhaly asi často pod širým nebem. Podle obrazů se usuzuje, že součástí obřadů mohlo být i přeskakování býka. Ozvěny těchto tradic jsou i ve známé báji o Mínotaurovi.

Kréťané byli první námořní velmocí. Ovládali celé Středomoří a naprosto neměli konkurenci. V době největšího rozmachu se ani neobtěžovali opevňovat svoje paláce a města. Má to svoji logiku – i nejpevnější opevnění jen těžko odolá zemětřesení.

Z paláců Mínojské civilizace na Krétě jsou nejznámější Hagia Triada, Mallia, Faistos a především největší z nich Knóssos.

Knóssos byl postaven na místě, kde sídlili již neolitičtí zemědělci (asi 7 000 př. n. l.). V 19 století př. n. l. zde byl postaven první palác. Ten byl několikrát poškozen zemětřesením a musel být proto opravován. Definitivně byl zničen kolem roku 1 400 př. n. l. Příčinou bylo zemětřesení nebo vpád mořských národů, je ovšem i možné že poškozený palác neodolal náporu útočníků.

Knóssos objevil v roce 1878 obchodník se starožitnostmi Minos Kalokairinos, který zde také začal kopat. Když se o objevu v roce 1900 dozvěděl britský archeolog Artur Evans, neváhal a celé naleziště koupil. Do konce roku stačil vykopat podstatnou část paláce. Při současných pečlivých, ale pomalých archeologických metodách by to trvalo celé roky.

Evans jen nekopal, ale pokusil se o rekonstrukci celého palácového komplexu – tedy alespoň o to, co rekonstruovat dokázal. Současným archeologům při pohledu na železobetonové konstrukce asi vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Navíc Evansovy konstrukce jsou méně pevné než původní stavba a byly při následném zemětřesení poškozeny. Knóssos je tedy dnes jak památníkem Mínojské civilizace, tak i určité, dnes již překonané etapy archeologických výzkumů.

Dokonce ještě dnes pokračují na Knóssu vykopávky. Stále se zpřesňují naše znalosti u Mínojské civilizaci. Nové rekonstrukce doplňují rekonstrukci Evansovu. Dnes již víme, že palác měl kolem 1 000 místností, propojených chodbami. Celá stavba tak připomínala bludiště. Na zdech je velmi časté vyobrazení symbolů kultovních seker (labrys). Již ve starověku se bludiště označovalo jako labyrint.

Návštěvníka zaujme především barevnost prostor a časté nástěnné malby lidí, zvířat fantastických i reálných a i rostlin. Obyvatelé, tedy ti, kteří měli výsadu bydlet v paláci, si nežili špatně ani podle dnešních požadavků. Palác byl vybaven vodovodem a kanalizací včetně koupelen. V rozsáhlých skladištích bylo obilí, oleje – a asi i víno skladované ve velkých nádobách. I tyto nádoby byly zdobené.

Jedno by nás v Knóssu určitě nepřekvapilo – úředníci. Zbyla po nich spousta hliněných destiček popsaných jak obrázkovým, tak i dvěma typy lineárního písma. Již tehdy platilo, že úřad musí mít zaznamenané všechno.

Je tedy Kréta bájnou Atlantidou? Nebo si ji Platón vymyslel jako obraz svého ideálního státu, jak soudil již jeho žák Aristotelés? Ze všech teorií má teorie Atlantida = Kréta v sobě nejvíc logiky, ale i nevyřešené problémy v určení času, místa – prostě neodpovídá Platónovu popisu. Význam Atlantidy je spíše v tom, že dráždí lidskou fantazii. Takové „co kdyby přece jen na tom povídání něco bylo“... A tak si můžete docela klidně představovat, že Knóssos je jedním z měst Atlantidy, možná dokonce městem hlavním.

Ale co když se přece jen potopila pevnina – nebo ji zalilo moře? Celé Egejské moře přece považují geologové za rozpadlou a potopenou pevninu. K tomu došlo přibližně před 10 miliony let. S Atlantidou tedy tato událost nemůže mít nic společného.

Samotné Středozemní moře zhruba před 6 miliony let vyschlo – byl přerušen přítok vody z Atlantiku. Na to, aby se z moře stala horká poušť, stačila z geologického hlediska neuvěřitelně krátká doba – bylo vypočítáno, že 1118 let. Vyschnutí se několikrát opakovalo, jak dokazují ložiska sádrovců a solí. Ani tato událost však s Atlantidou nesouvisí.



knossos7.jpg

Sošky - snad kultovní předměty

knossos8.jpg

Knóssos - rozvaliny a části rekonstruovaného paláce

knossos9.jpg
Evans neváhal při rekonstrukci použít i beton. Celkový tvar staveb zůstal snad zachován.
knossos10.jpg
Stropy podpíraly barevné sloupy
knossos11.jpg
Palác byl vystavěn z místních materiálů
knossos12.jpg
Místnosti měly bohatě malované stěny - v tomto případě jsou motivem lvi s ptačí hlavou
knossos13.jpg
Nádrž byla pravděpodobně koupelnou - řekněte, kdo na to dnes má?
knossos14.jpg
Delfíni lovící ryby 
knossos15.jpg
I podpěrné sloupy byly zdobeny alespoň barvami
knossos16.jpg
Známý obraz tří tanečnic
knossos17.jpg
Artista přeskakující býka je snad nejznámější nástěnná malba z Knóssu
knossos18.jpg
Rekonstrukce jedné z nalezených nádob
knossos19.jpg
I velké nádoby na zásoby byly bohatě zdobené
knossos21.jpg
Ve zdivu jsou i bloky sádrovce, který déšť pomalu rozpouští
knossos22.jpg
Detail povrchu sádrovcového bloku
knossos23.jpg
Sesuté bloky dokládají někdejší zemětřesení
knossos24.jpg
Z tohoto moře se přivalila ničivá vlna
knossos25.jpg
Pod hladinou moře jsou ukryty nejrůznější věci, ale Atlantida tam není
 

Literatura:

Zdeněk Kukal: Atlantis ve světle moderní vědy, nakl. Akademia, Praha
Jiří Svoboda: Jak to bylo s Atlantidou, nakl. Svoboda, Praha

Fotografie jsou z Archeologického muzea Hérakleion a z Knóssu.